Rád bych se omluvil všem čtenářům, kteří si myslí, že můj text bude třeba o prvním polistopadovém muzikálu, který měl umělecky splatit český dluh rock and rollu. Bude ovšem o době, kterou tento snímek zobrazuje, o konci čtyřicátých a o létech padesátých v oficiální československé kultuře, tentokrát z jiného úhlu pohledu.

Ano, nemá smysl si to znovu opakovat: doba temna, kolektivizace, perzekucí a organizovaného násilí na nepřátelích režimu, četli jsme to tak v učebnicích a shodnou se na tom nejen historici naší země. Ale stejně jako při četbě Jiráskova díla, je potřeba si náš pohled na toto „temno“ trošku poupravit. Oficiální československá kultura „šakalích let“ sice opravdu byla z převážné části odporným výplodem komunistických mozků a teď záměrně necháváme stranou kultury samizdatovou a exilovou, které se měly čile k světu. Je nicméně nutné přiznat si, že i v této době bylo Československo kulturně vyspělou zemí, kde se dařilo významným kulturním projektům minimálně v evropském měřítku. Největším kontrastem našich zaběhnutých představ o „šakalích letech“ je úspěšná účast Československa na bruselské výstavě EXPO ´58. Naše země se tam představila jako vyspělá, úspěšná, seběvědomá a kulturní. Jen vzpomeňme speciálně vyvinutý a nadčasový autobus, nevídanou architekturu našeho pavilónu a ve filmové oblasti novinku kinoautomat. Mám jen čtyři důkazy na to, abychom řekli o Československu „šakalích let“, že vydávalo významná díla a kde významná díla vznikala. Myslím, že když přivřeme obě oči, a nevidíme různé bezpráví, které u nás nejen v té době panovalo, říct to můžeme.

Dva příběhy ze světa literatury

Nerad bych se zde zabýval celou plejádou tendenčních a schematických komunistických škvárů, které v této době vycházely jako na běžícím pásu. Jan Drda, Marie Majerová, J.V. Pleva, spisy Lenina nebo Stalina. V oficiální politice posedlost sovětskými vzory, na Vítkově největší jezdecká socha světa Jana Žižky, na Letné například obludně monumentalistický pomník největšímu (diktátorovi) Stalinovi. Problém při vydávání knih je primárně v edičních řadách, které byly připravovány s několikaletým předstihem. Do všeho nicméně negativně zasáhl komunistický únorový puč roku 1948. Mnoho sazeb knih bylo rozmetáno a když náhodou nějaká kvalitní kniha vyšla, bylo to dílem náhody či ústupku moci vůči osobním přátelstvím někdejších nakladatelů. První z knih, o kterých chci mluvit, vyšla pár let po válce ještě před komunistickým převratem a asi nikdo ze skeptiků by neočekával její nové vydání, tentokrát bez melantrichovského „Nepodlehne ani ohni ani meči“ po komunistickém puči. Přesto vyšla v roce 1951. Mluvím o „Dějinách umění v obrysech“ Antonína Matějčka. Svrchované uměnovědné dílo, ze kterého se učily a učí generace milovníků dějin umění. Antonín Matějček (1889 – 1950) byl jedním z našich největších historiků umění první poloviny 20. stol. Zabýval se českou gotickou malbou, ale také moderním uměním, z jeho dílny například pochází termín expresionismus. Je jen neúctou k jeho „Dějinám umění v obrysech“ samých, že jsou dnes v antikvariátech  k dostání za stejnou částku, za jakou se prodával v padesátých letech, za tehdy neuvěřitelných 500 Kčs. Máte pravdu, šestidílné „Dějiny umění“ stejného autora za komunismu nikdy nevyšly, ale stejně tak je tomu i po sametové revoluci.

Druhé dílo, o kterém bych se rád zmínil, jsou Ovidiovy „Proměny“ s ilustracemi Pabla Picassa z roku 1956. Nadčasové dílo ve skvělém překladu s kresbami jednoho z největších světových malířů 20. století, které nikdy potom, tedy ani po sametové revoluci, nevyšlo v reedici. Ovidius, jako by to sám ve své předloze tušil, si tímto dílem vystavěl pomník nesmrtelnosti, to samé můžeme říci o Picassově knižní ilustraci tohoto díla. Pablo Picasso pár jemnými tahy docílil účinnosti mnohem komplikovanějších kompozic. Ovidiovo dílo s Picassovými kresbami z „šakalích let“ je dostání v antikvariátech za 300 Kč zhruba, můžeme směle říci, že toto vydání má hodnotu mnohem větší než je cena vyjádřená penězi.

Například ještě v roce 1948 vyšly „Hovory k sobě“ Marca Aurelia, velmi ojedinělé dílo stoických myšlenek římského císaře nebo první vydání proslulé knihy Emanuela Poche „Prahou krok za krokem“. Emanuel Poche (1903 – 1987), byl další významný historik umění, mezi lety 1948 – 1958 ředitel Umělecko-průmyslového muzea, který se zabýval umělecko-historickou topografií českou a zvláště pražskou. Kniha „Prahou krok za krokem“ vyšla ještě mnohokrát v reedicích a stala se základním dílem o pražských památkách.

Pokud budete pátrat dále po knihách z padesátých let, objevíte například nádhernou publikaci Ezop – Hollar: „Bajky“, která orientačně v dnešní době stojí okolo 400 Kč v antikvariátech, pokud na ní ovšem vůbec natrefíte. Václav Hollar (1607 – 1677) byl český rytec a kreslíř, přední grafik evropského významu 17. století.  

Dva příběhy ze světa filmu

Nakladatelská činnost je svým způsobem méně nákladná, než činnost filmová. Tím spíše nás překvapí československá aktivita v těchto letech.

Teď na chvíli, prosím, zapoměňte na „Annu Proletářku“ a eposy o době husitské. Vezměme si například film „Divá Bára“ režiséra Vladimíra Čecha z roku 1949, kdy z námětu Boženy Němcové vzniklo svébytné dílo nesporných kvalit se skvělou Vlastou Fialovou v hlavní roli. V těchto letech způsobila téměř skandál, protože se ve svých 21 letech svékla a nahá plavala v jezeře, tento prvek je ovšem jedním z mnoha silných momentů nadčasového příběhu střetávání vesnických přežitků a hrdinného děvčete, které se těmto předsudkům a pověrám postavilo. Vlasta Fialová (1928 – 1998) si svým výkonem zasloužila obdiv po celém světě, hlavně za oceánem se jí obdivovali a posílali spousty nadšených dopisů. V Jižní Americe byla považována za hvězdu první velikosti a není pochyb, že by tato herečka byla hvězdou první velikosti i v Hollywoodu  a velká filmová studia by jí nosila na rukou.

Druhým příkladem budiž „Cesta do Pravěku“, film z roku 1955 Karla Zemana. Napínavý a dobrodružný dětský film, od kterého se učily celé generace trikových filmařů, který například získal cenu za nejlepší dětský film na festivalu v Benátkách. Film, který obdivovaly generace českých dětí.

V této souvislosti nesmíme opomenout tvorbu Jiřího Trnky z těchto let, která ho proslavila po celém světě. Jiří Trnka (1912 – 1969) byl český výtvarník, ilustrátor, sochař, scénarista a režisér animovaných filmů, jeden ze zakladatelů českého animovaného filmu a zakladatel proslulé animátorské dílny „Bratři v triku“, který za svá díla získal na 50 významných ocenění, mnoho z nich na mezinárodním poli. Tomuto umělci se přezdívalo Walt Disney východu. Vytvořil řadu animovaných děl, do „šakalích let“ spadá např. „Bajaja“ (1950), „Veselý cirkus“ (1951), „Staré pověsti české“ (1952), „Osudy dobrého vojáka Švejka“ (1956) nebo výtvarně náročný „Sen noci svatojánské“ (1958).

Pokud pátráme dál v československé kinematografii padesátých let, objevíme několik dlouhodobě nejpopulárnějších a nejsledovanějších československých pohádek, jakými jsou například „Byl jednou jeden král“ (kde se poprvé a naposledy sešly legendy prvorepublikového filmu Vlasta Burian a Jan Werich), „Pyšná princezna“ nebo „Princezna se zlatou hvězdou na čele“. Pomiňme teď na chvíli „Císařova pekaře“ a „Pekařova císaře“, filmy s výborným Janem Werichem, ovšem mírně podbarvené komunistickým patosem.

Proč rehabilitovat „šakalí léta“?

Proč má nějaký mladý člověk (nar. 1976) zájem na rehabilitaci „šakalích let“? Já ovšem nemám zájem nějak obhajovat oficiální kulturní linii tohoto období, jen chci poukázat na některá díla, která spatřila světlo světa nezávisle na hrůzné ideologii vládnoucí v tehdejším Československu. Můžete mi namítnout, že díla, která jsem uvedl jako příklad, nejsou ideologicky závadná a tedy není žádný div, že vyšla a nebo byla zfilmována. To ovšem nic neubírá na tom, že tato díla patří mezi vynikající výtvory nejen v československém, ale i evropském kontextu. Tímto vším si vůbec nechci nijak „šakalí léta“ idealizovat, byla to otřesná doba plná bezpráví, útlaku a komunistické zlovůle a v oficiální kulturní politice Československa zhoubná a barbarská doba. Rád bych ovšem zopakoval, že i v této době „temna“ se občas objevila díla, která nemají v nakladatelských a filmařských plánech obdoby a to se blížíme dvaceti letům ve svobodě a demokracii od sametové revoluce.

Než ještě začnu psát, podívám se na stránku před sebou vidím monitor, list zasunutý do psacího stroje, hliněnou tabulku, napjatý pergamen, pruh bílého hedvábí myslím na časoprostor, který člověk musel urazit z Ráje až sem a najednou si uvědomuji, že jsme nebyli vyhnáni z ráje, jen o něm prostě víc víme a to nás mrzí a že vlastně celý svět je v mé hlavě a všechny krajiny, hlubiny a výšiny jsou vlastně krajinami mé duše proto se mi hluboké depresi zdálo, že někdo vylil všechny mé lesní stezičky, ta krásná místa, která jsem kdy navštívil, betonem a přelil horkým asfaltem, aby se tam lépe chodilo cizincům, kteří přechodně zabydlili mou hlavu než ještě začnu psát pomyslím na to, že dospělý člověk je vlastně ještě dítě se všemi mouchami a infantilnostmi, jen to umí lépe než dítě skrývat, proto se nám zdá dospělý, pokouším se rozhlížet v mořské hlubině a zakrývám si tvář před fujavicí na vrcholku hory, brnkám konečky prstů o špičičky věží a zdravím všechny myši ve vašich sklepeních, v rychlosti prolétnu všechny typy, které dneska sazeči nasázeli do nových knih a řeknu si, že je vlastně krásně na světě, když tu jsou s námi bytosti, které jsou nám ochotny leccos odpustit a tak se pomalu a potichu přikrádám, ale moc mi to nejde, protože nádobí padá ze stěn a dělá ohromný rachot, tak mě napadá, že bych vám už neměl lhát a konečně už začít psát například vůbec nechápu, jak my tady neslyšíme nářek chudáků, proč také trošku netrpíme žízní a hladem, proč máme střechu nad hlavou a stálé zaměstnání, proč platíme daně a proč vedeme všechny ty války za zachování našeho bohatství, když by úplně stačilo zažít tak trochu nepohodu, aby člověk zjistil, že opravdu žije v Ráji, který ho hýčká, což ale není naopak ještě než začnu psát, podívám se kolem sebe a řeknu si, že svět je vlastně jedna velká nakloněná rovina, po které se kutálí pestrobarevné kuličky od nejmenších až po opravdové koule, ale nenechte se mýlit, ne zdaleka všechny se kutálí shora dolů, spíš to vypadá, že prší ze všech stran a do všech stran se rozlétají jako jiskry z ohně, jako jarní poupata, jako oči svůdných žen, jako yak nebo vlastně né, co to kecám, svět je jako fotografie, je složen jako rastr z malých čtverečků a barevných koleček a já jen dostal nápad, z těch všech čtverečků a koleček postavit něco prostě jiného ale to bychom zabíhali do detailů a na to nemáme prostor člověk vůbec má nedostatek prostoru, volnosti, svobody, míru a klidu, kdyby snad všechno toto zažil v čisté a nezprostředkované podobě, tak by ho to zabilo a udusilo jako čistý kyslík, protože člověk je vlastně jen taková příměs, člověk není diamant, člověk je spíš hnůj, není stvořen pro absolutní hodnoty a ryzí ideály, protože to neodpovídá jeho přirozenosti, dalším problémem je, že než se prokouše labyrintem současného světa, je starý a sešlý, bez energie, protože maskování, zastírání, lhaní, ochočování, umravňování, škatulkování, ujařmování, strukturalizace, automatizace, segregace, fixace, konstrukce, rámování, nucený výsek, zastrašování, vyhrožování, vydírání, mlžení, podrazy a jiné krásné a zdánlivě moderní výdobytky jsou hlavní charakteristikou současného světa než ještě začnu psát, uvědomím si, že mi nezbývá mnoho místa na samotné psaní, psaní je prostě obtížné tím, co mu předchází a předchází mu hlavně vdechnutí neboli inspirace, tak mě napadá, že už jsem dlouho nedýchal, takže bych se měl přestat soustředit na nepodstatné věci a začít žít, tak mi to říkala babička zato máma mi říkala, že mám být chytřejší než všichni ostatní a mám promýšlet několik tahů dopředu, nevím moc, jak to myslela, mám takový pocit, že s tím doteď zápasí i ona, protože každý z nás jsme v něčem geniální v něčem naprosto nemožní, až nám to vyráží dech, že všechny tyto součásti jsou prvky jedné jediné bytosti a to tady mluvím jen o fyzice a nezabíhám do metafyziky, tam bychom se teprve dozvěděli pěkné věci dnes je velký pátek dnes ukřižovali člověka ale koho to vlastně dneska zajímá, když se ten člověk nechal vlastně sám přibít, když to bylo už dávno a nikdo to nepamatuje a když nikoho nesvrbí ruce a nohy po jizvách z hřebů, zapomnění je jediná přípustná intelektuální hygiena, jinak bychom se dočista zbláznili a nemohli udělat svobodný krok do neznáma – neznámo, fantastično, nekonečno, absolutno, abstraktno, jak vzdálená slova pro ducha mého formátu, který je nucen zůstat v realitě a nic jiného než realitu ani nemůže poznat a do toho přistupuje jazyk, skutečné záhadno, které je klíčem ke skutečnosti, jako kdyby si člověk na nic nemohl sáhnout ještě před tím, než se naučí jazyk, tak to ale ve skutečnosti není ještě než začnu psát mě napadne, že opravdu svobodný člověk si může dovolit žít přítomností a nezkoumat, co bude dělat za minutu, za dvě či o víkendu, nebude si dělat starosti, že musí nějak zaplnit stránku papíru…….   

TAKING A  WOMAN TO BED   
 
What is the difference between girls/woman aged: 8, 18, 28, 38, 48, 58,68, and 78?

At 8 -- You take her to bed and tell her a story.

At 18 -- You tell her a story and take her to bed.

At 28 -- You don't need to tell her a story to take her to bed.

At 38 -- She tells you a story and takes you to bed.

At 48 -- She tells you a story to avoid going to bed.

At 58 -- You stay in bed to avoid her story.

At 68 -- If you take her to bed, that'll be a story!

At 78 -- What story??? What bed??? Who the hell are you???

Polovina Brazilců je chudá nebo velmi chudá, ale země Luly je druhým největším trhem na světě propisek Montblanc a devátým největším světovým kupujícím aut Ferrari a Armaniho obchody v Sao Paulo prodávají víc než ty v New Yorku.

Pinochet, Allendův kat, skládal poctu své oběti vždy, když mluvil o „chilském zázraku“. Nikdy to nepřiznal a ani to neřekli demokratičtí vládcové, kteří přišli poté, když se „zázrak“ změnil v „model“: co by bylo z Chile, kdyby nebyla chilská měď, tahoun ekonomiky, kterou Allende znárodnil a nikdy nebyla privatizována?

________________

V Americe se narodili a ne v Indii, naši Indiáni. Také krocan a kukuřice se zrodili v Americe a ne v Turecku, ale anglický jazyk říká turkey krocanovi a italský jazyk říká granturco kukuřici.

________________

Světová banka velebí privatizaci veřejného zdraví v Zambii. „Je to model pro Afriku. Už nejsou fronty v nemocnicích. Deník Zambian Post dokončuje myšlenku: „Už nejsou fronty v nemocnicích, protože lidé umírají doma.“

Před čtyřmi roky novinář Richard Swift přijel do plantáží na východě Ghany, kde se vyrábí levné kakao pro Švýcarsko. V batohu měl novinář několik tabulek čokolády. Pěstitelé kakaa nikdy neochutnali čokoládu. Nadchla je.

Bohaté země, které dotují své zemědělství jednou miliardou dolarů za den, zakazují dotace do zemědělství v chudých zemích. Rekordní sklizeň na březích řeky Mississippi: americká bavlna zaplavuje světový trh a a boří ceny. Rekordní sklizeň na březích řeky Niger: za africkou bavlnu se platí tak málo, že ani nestojí za to jí sklízet.

Krávy ze severu vydělávájí dvakrát více, než farmáři z jihu. Dotace, které dostává každá kráva v Evropě a ve Spojených státech jsou dvakrát větší než množství peněz, které si průměrně vydělá za celý rok práce každý farmář v chudých zemích.

Výrobci z jihu přichází nejednotni na světový trh. Kupující ze severu vnucují monopolní ceny. Od roku 1989, kdy umřela Mezinárodní organizace kávy a skončil systém kvót produkce, ceny kávy se drží na dně. V těchto posledních letech hůře než kdy jindy: ve Střední Americe, kdo seje kávu, sklízí hlad. Ale ani trošičku se nesnížila, pokud já vím, cena, kterou platíme za to, že jí pijeme.

_________________

Karel Veliký, zakladatel první velké knihovny v Evropě, byl analfabet.

Joshua Slocum, první člověk, který sám obeplul Zeměkouli, neuměl plavat.

_______________

Na světě je tolik hladových jako tlustých. Hladoví jedí odpadky na smetištích, tlustí jedí odpadky v McDonald`s.

Rozvoj se neustále šíří. Rarotonga je nejúspěšnější z Cookových ostrovů v jižním Pacifiku s obdivuhodnými čísly ekonomického růstu. Ale ještě úžasnější je růst obezity mezi jejich mladými. Před 40-ti lety bylo tlustých 11 ze 100. Teď jsou tlustí všichni.

Od té doby, co se Čína otevřela té věci, kterou nazývají „tržní ekonomika“, tradiční menu rýže se zeleninou bylo rychle nahrazeno hamburgery. Čínská vláda neměla jinou možnost, než vyhlásit válku obezitě, která se změnila v národní epidemii. Propagandistická kampaň šíří příklad mladého Liang Shuna, který zhubl 115 kilo minulý rok.

_________________

Nejslavnější věta, která je připisována Donu Quijotovi („Štěkají, Sancho, signál, abychom vyrazili.“) v Cervantesově románu není; a Humphrey Bogart neříká nejslavnější větu, přisuzovanou filmu Casablanca (Play it again, Sam).

Oproti tomu, čemu lidé věří, Ali Baba nebyl šéf 40 loupežníků, ale jejich nepřítel; a Frankenstein nebylo monstrum, ale jeho nechtěný tvůrce.

_________________

Na první pohled to vypadá nesmyslně, na druhý též: kde je nejrozvinutější rozvoj, lidé pracují víc hodin. Nemoc z přemíry práce končí smrtí. V japonštině se jmenuje karoši. Teď Japonci přidávají další slovo ke slovníku technologické civilizace: karojsatsu je název sebevražd z hyperaktivity, čím dál častějších.

V květnu 1998 Francie zredukovala pracovní týden z 39 na 35 hodin. Tento zákon nebyl pouze účinný proti nezaměstnanosti, ale také dal vzácný příklad ne časté chytrosti v tomto světě, který ztratil kolečko, nebo několik, nebo všechny: na co slouží stroje, jestliže neredukují čas práce člověka? Jenže socialisté prohráli volby a Francie se vrátila k anormální normálnosti našeho času. Už se pomalu vytrácí zákon, který byl diktován zdravým rozumem.

Technologie vyrábí hranaté dýně, kuřata bez peří a pracovní sílu bez masa a kostí. V některých nemocnicích ve Spojených státech roboti provádí nemocniční práce. Podle deníku Washington Post roboti pracují 24 hodin denně, ale nemohou rozhodovat, protože nemají zdravý rozum: nechtěný portrét příkladného pracovníka světa budoucnosti.

________________

Podle evangelií se Kristus narodil, když byl Herodes králem. Protože Herodes zemřel čtyři roky před křesťanskou dobou, Kristus se narodil nejméně čtyři roky před Kristem.

Válečnými hromy se v mnoha zemích slaví Štědrý večer. Noc míru, noc lásky: ohňostroj poblázňuje psy a nechává hluché ženy a muže k dobré vůli.

Svastický kříž, který nacisté identifikovali s válkou a smrtí, byl symbol života v Mezopotámii, Indii a Americe.

_________________

Když George W. Bush navrhl vykácet lesy, aby se zamezilo lesním požárům, nebyl pochopen. Prezident se zdál být trošku více nekoherentní, než u něj bylo zvykem. Byl ale věrný svým základním myšlenkám. Jsou to jeho svaté léky: abychom utišili bolest hlavy, usekneme jí nešťastníkovi; abychom zachránili irácký lid, rozbombardujeme ho na kaši.

_________________

La Jornada, Mexiko, D. F., sobota 19. října 2002